Vše

Mistryně si odpovídají .

   Celý měsíc uplynul od chvíle, kdy tekly slzy radosti na olomouckém stadionu při mistrovství České republiky v atletice žactva. Příčinou byl zisk zlatých medaile ve štafetě 
3 x 300m, které si vybojovaly atletky chebského Unionu ve složení Michaela Hadašová, Markéta Rejmanová, Nikola Jelenová.
   Po dlouhých šesti letech se podařilo do Chebu přivézt zlatou medaili z mistrovství republiky. Tři roky budoval trenér Jacek Přibáň ve spolupráci s Petrem Učíkem tým, který by byl něčeho takového schopný, Sestava se několikrát měnila a už se zdálo, že v zimě na halovém mistrovství to může cinknout, ale bylo z toho „jenom“ šesté místo. O to větším úspěchem je čas, který štafeta zaběhla – 2:08.90.Jednak je to zlepšený klubový rekord o 5 (!) sekund a jednak takový čas se již tři roky na českém mistrovství neběžel!  
   Děvčata ted‘ prožívají klidnější atletickou část roku, pomalu se chystají na přípravné období před halovým závody a tak jsme využili této doby k připomenutí si oněch fantastických chvilek při jejich zatím, nejslavnějším závodě v životě a položili jsme jim několik otázek.
   Děvčata odpovídala v pořadí jak běžela Michaela Hadašová (l), Markéta Rejmanová (2), Nikola Jelenová (3).
    
Čeho jsi chtěla na mistrovství dosáhnout?

1) Dobrého času ve své disciplíně (běžela 300m) a přivézt medaili ze štafety.
2) Mým cílem bylo dostat se do finále na 150m. Byla jsem š¨tastná, že se mi to povedlo, naopak se mi nepovedlo zlepšit si osobní rekord na 60m. A chtěla jsem s holkama dobře umístit ve štafetě…
3) Chtěla jsem získat medaili na 300m (byla čtvrtá!) a ve štafetě 3x300m a dostat se do národní týmu České republiky (to se jí podařilo).

Jak na Tebe působila atmosféra mistrovství republiky?

1) Neuvěřitelně až děsivě, když jsem viděla všechny ty dobrý atlety, nevěřila jsem, že 
mezi ně patřím. Ten pocit byl neuvěřitelně krásný.
2) Tak atmosféra na ČR je pochopitelně jiná, než na ostatních závodech. Už jen díky tomu, že jsem viděla své přátele ze všech koutů republiky mě velice potěšilo, to na skvělé atmosféře, tak velkého závodu jen přidá.
3)   Atmosféra byla veliká, nejlepší atleti z ČR a my s holkama patříme mezi ně!

Věřila jsi v medaili ve štafetě?

1) Doufala jsem, že nějaká medaile bude, ale že zrovna zlatá…, to jsem teda nečekala, 
protože tam byla neuvěřitelná konkurence (běželo 22 štafet!!)
2) Večer před závodem k nám na pokoj přišli trenéři a určovali, kdo poběží na jaké 
předávce. Už jen slova štafeta a štafetový kolík mě, Nikole a Míše naháněly hrůzu a nervozitu. Věděly jsme, že na medaili máme, věděli to i trenéři, ale snažili jsme se na to nemyslet, protože to člověka vyvede z míry ještě víc. Mysleli jsme na bronzovou medaili, o zlaté jsme jen snily. A nakonec se nám sen splnil.
3) Před štafetou jsem běžela finále na 300m. Po jeho doběhu jsem nevěřila, že budu 
schopna se ještě jednou rozběhnout

Co Tě nejvíc znervóznilo před závodem?

1) To, že všechny, co nám fandili a věřili, že vyhrajeme, tak že je zklameme.
2) Tak před individuálním závodem jsem zase až tolik nervózní nebyla. Sice pořád reprezentujeme klub, trenéry a sebe, ale běžíte s pocitem, že když něco zkazíte, zkazíte to sobě. Proto nervozita nebyla, tak znát. Ale před štafetou to bylo úplně jiné. Nejvíc mě znervóznilo asi to, že chvilku před štafetama Nikola doběhla finále na 300m a já finále na 150m. Už jsme byli celkem unavené. Ztěžkly nám nohy a celkově jsme byli vyčerpané. Nezbylo nám nic jiného, než zbytky sil vložit do protažení a štafety.
3) To že jsem šla finiš s holkama co mají rychlejší časy než já.

Co Tě uklidnilo před závodem?

1) V podstatě nic. Měla jsem nervy na dranc a srdce v krku.
2) Před takovým závodem, kde běžíte na medaili Vás moc věcí uklidnit nemůže.Myslím, že nás trošku uklidnily slova trenérů chvilku před závodem, jejich hecování. Mě osobně uklidnily SMS od spolužáků, přátel a dalších atletů z našeho klubu. V těch nám přáli mnoho štěstí, že na nás myslí a drží nám palce. Také objetí atleta kamaráda a jeho slova, že to dokážeme, že jsme nejlepší.
3) Asi nic, nebyla jsem vůbec klidná.

Vnímala jsi během závodu, jak běží Tvoje kolegyně, jak běžíš Ty?

1) Když jsem doběhla svůj úsek, fandila jsem holkám, jak nejvíc jsem mohla.
2) Protože jsme byly až ve třetím rozběhu, tak jsme věděly, jaký čas nám stačí na medaili. První úsek rozbíhala Míša a jejím úkolem bylo udržet kontakt s dalšími závodnicemi. Sledovala jsem jí jak běží, už kvůli tomu, abych si našla co nejlepší místo na předávku. Míša úkol splnila a předala jsme si bez problémů. Nevím ani jak a předbíhala jsem první hlouček závodnic. Vše se rovnalo k mantinelu a já si musela vyběhnout hodně mimo první dráhu. Z tribuny jsme slyšela křik trenérů a já jsem chtěla předběhnout atletku, která vedla celé pole. Podařilo se mi to a já mohla s malým náskokem předat kolík Nikole. Ta běžela opět perfektně, i když posledních 50m mi trošku zatrnulo, ale Nikola to dokázala… 
3) Ano vnímala. To že Míša předávala na sedmém místě, prakticky bez ztráty, že Markéta nás vytáhla na první místo a pak už bylo všechno na mě, to holkám nepokazit

Jaký byl Tvůj nejsilnější pocit po závodě?

1) Ten pocit se nedá popsat, něco nádherného. Doběhly jsme a najednou jsme mistryně 
republiky!
2) Hned jsme s Míšou běžely za Nikolou do cíle, Naskákali jsme na sebe a začaly jsme 
štěstím brečet. Objímaly jsme se a řvaly jsme, že jsme mistryněmi České republiky. Šly jsme za trenéry, kteří taky brečeli. Na tu medaili jsme čekali všichni strašně dlouho a konečně se to povedlo. Ten pocit štěstí se prostě nedá popsat. To člověk musí zažít. Byly jsme hodně unavené, ale pocit štěstí z nás únavu vyhnal.
3) To se asi nedá popsat. Když jsem doběhla a na časomíře viděla náš čas, tak jsem 
myslela, že se zblázním radostí. Skočily jsme na sebe a radovali se z vítězství.

Kdo Ti nejvíce pomohl k úspěchu?

1) Nejvíce mě pomohli trenéři a pak moje rodina. Chci jim všem za to moc, moc, moc 
poděkovat.
2) Určitě největší podíl má náš trenér Jacek Přibáň, který s námi tráví veškerý svůj 
volný čas, vymýšlí pro nás tréninky tak, aby se forma dostavila v pravý čas. Nemá  
  to s námi ale vůbec lehké. Další část podílu patří lidem se kterými trénuji, rodičům za podporu a taky všem, co nám věří. No a něco bych nechala taky na talentu a sobě. Občas se musím hodně přemlouvat, abych nějaký trénink dodělala. Ale myslím, že se s tím vždy nějak poperu a snažím se to zvládat.I když to občas bolí.
3) Trenér, trenér a zase jenom trenér. Moc mu děkuji.

Co chceš dosáhnout v příští sezóně?

1) Chtěla bych se hodně, hodně zlepšit. Vím, že musím tvrdě trénovat, abych byla dobrá 
jako moje kamarádka Nikola.
2) Tak to bude sezóna změn. Dostaneme se do kategorie dorostenek. Budeme běhat 
100, 200 a 400m a právě 100m je má oblíbená trat‘. Chtěla bych na ní startovat na M-ČR. Chtěli bychom z holkama medaili na halovém mistrovství republiky na 4x200m. Chtěli bysme s Nikolou být v české reprezentaci, ale k tomu je dlouhá cesta plná dřiny, ale chceme to dokázat.
3) Chtěla bych medaili z haly z M-ČR a dostat se mezistátní utkání.

Jak dlouho chceš dělat atletiku?

1) Dokud‘ mi to dovolí zdraví, ale hlavně co nejdéle.
2) Atletiku dělám od první třídy a nemám v plánu končit. Naopak, Chci na sobě začít ještě víc pracovat a mít radost a dobrý pocit z toho, co dělám.
3) Do té doby, dokdy mi bude sloužit zdraví a budu na to mít čas.